V naší kultuře stále ještě existuje silně zakořeněný vzorec, že cílem úspěšného partnerského vztahu je zůstat spolu co nejdéle, nejlépe do konce života.
A já souhlasím s tím, že je to krásně dojemné, když se díváte na starší páry, držící se za ruce, ze kterých vyzařuje klid, láska a pokora. Také jsem si vždycky takový vztah přála zažívat.
Ovšem, život se člověka neptá na cestu, která je nejvíce pohodlná a přijatelná pro naše ego.
Život nám vždycky dává přesně to, co potřebujeme pro vývoj našeho vědomí.
Dnešní vztahy jsou zde proto, aby nás učily a transformovaly, tedy aspoň pro ty z nás, kdo máme v plánu zde zmoudřet a něco důležitého se naučit.
Po dlouhá staletí byly ženy fycicky i emocionálně závislé na svých mužských protějšcích a chlebodárcích, a proto stále máme v genetice zapsáno, že když ukončíme partnerský vztah, hrozí nám nebezpečí, že zkrátka fyzicky nepřežijeme.
Mám dojem, že zrovna tato zkušenost se propsala tak hluboko do našeho podvědomí, že i v dnešní době má spousta žen (někdy i mužů) problém vystoupit ze vztahu, ve kterém je energie mrtvá, nebo dokonce velmi destruktivní pro oba dva partnery.
Potkávám páry, které žijí bok po boku jako bratr se sestrou a intelektuálně a prakticky si velice rozumí.
Ano, je to praktické pro materiální život, ale jsou tyto duše opravdu šťastné, když každodenní naplňování povinností převládá nad tahem duše poznávat neznámé a překračovat hranice komfortní zóny?
Určitá dynamika ve vztahu, tedy rozdíl mezi ženským a mužským pólem vytváří pozitivní napětí, jiskření a to samozřejmě někdy může vést ke konfrontacím a konfliktům.
A tyto druhy konfrontací, pokud jsou dobře komunikovány, jsou do určité míry žádoucí a jsou potravou pro duchovní růst obou partnerů.
Otázkou je, jak poznáme, že konflikty začínají být pro vztah spíše destruktivní a kdy je potřeba sebrat veškerou odvahu a opustit vztah?
Tuto otázku mi lidé pokládají dnes a denně.
Na tuto otázku neexistuje žádná univerzální odpověď.
Každý člověk musí zkoumat sám, co je pro něj ještě přínosem a učením a co už považuje za stagnaci, zkázu a destrukci.
V každém vztahu se můžeme něco naučit a povyrůst a nemusíme stále dokola opakovat ty samé staré vzorce.
Některé vztahy zde máme proto, abychom se naučili větší sebeúctě, některé jsou pro naši celistvost a jiné jsou za odměnu.
Každý vztah v našem životě je přesně takový, jaký potřebujeme.
Jeho délka a kvalita nevypovídá nic o naší vlastní hodnotě.
Je to nástroj pro náš růst a naše uvědomění.
Můžeme mít harmonický vztah, který se za pár let naplní a skončí proto, abychom se naučili dát druhému člověku svobodu a tím mu poskytnout tu nejvyšší formu lásky, jaké může být člověk schopen.
Proto konec vztahu neznamená selhání.
Jestliže pochopíme, že jsme zde na krátký čas a tento čas si přejeme využít co nejlépe, pak to není naše ego, kdo rozhoduje o tom, s kým a kolik času zde strávíme.
Život se nedá plánovat ani předvídat.
Důležité je, co nosíme ve svých srdcích a jak naložíme s dosavadními zkušenostmi.
- Milovat znamená především mít odvahu otevírat své srdce stále a znovu, i přes všechny překonané strasti, překážky, zdánlivé nezdary, odmítnutí a pocity selhání.
- Milovat znamená být naplněný až po okraj Boží přítomností, která si ke své existenci neklade žádné podmínky.
- Každý vztah je pro nás velkou příležitostí potkat se s Bohem v druhém člověku a je darem na cestě, nikoliv podmínkou k lásce.
Krásný den všem 
