Pamatuji si, když před několika lety přišel okamžik, kdy mi došlo, že si přeji udělat to ROZHODNUTÍ.
Rozhodnutí, že už nechci překážet životu, Duchu, svému vyššímu záměru a že si bytostně přeji opustit své pokřivené představy, lpění a chtění, manipulace a kontrolu nad životem.
Tehdy jsem se trochu vyděsila a pocítila jsem, jak velký úkol mě čeká. Ukázalo se mi totiž, jakou silou se stále ještě držím svého malého já.
Jenže srdce tohle nezajímá…. ono se neptá, co v tu chvíli rozum vymýšlí.
Když v sobě člověk udělá toto rozhodnutí, tak mysl ještě nějakou dobu bojuje a snaží se držet zuby nehty starých programů. V té době se také vynořují nejtemnější stíny z hlubin podvědomí.
Člověk zažívá velké kontrasty v emocích, hroutí se mi všechna dosavadní přesvědčení, přestávají fungovat staré strategie a přichází prázdno, nicota a vyčerpání… anebo emoční smršť, turbulence, která se vás snaží přesvědčit, že jste úplný blázen, magor nebo že jste špatný člověk, že jste k ničemu. Vše, čeho se snažíte v tu chvíli chytit, vám proklouzává mezi prsty, nevidíte směr, nevíte, kdo jste a jen cítíte, že s vámi něco není v pořádku.
Trápíte se a zažíváte krizi existence nebo krizi ve vztazích.
To může být past, do které když se mysl chytí, tak zůstanete v roli oběti a můžete pak opět stále dokola řešit, léčit, uzdravovat a hledat řešení v analýze vlastní mysli.
Jenže to se chcete zbavit programů, které existují jen proto, že je sami svým přesvědčením o jejich existenci udržujete naživu.
V tomhle bodě ke mně přicházejí lidé, kteří jsou připraveni podívat se za svou mysl a opustit své staré já… jsou ochotni vzdát se představy o tom, kým jsou, kterou si vytvořili na základě svých prožitých příběhů z minulosti.
Jakmile se člověk ocitá na hraně, má vždy skvělou příležitost udělat kvantový skok ve vědomí.
Mysl může být zmatená nebo posedlá sama sebou, ale když člověka pozvete do světa paradoxů, můžete mysl vodit jako na vodítku nebo s ní žonglovat. Nabídnete jí nejdřív jeden pohled, pak jeho opak, pinkáte jí z jednoho kontrastu na druhý a ona se po chvíli unaví. Začne zmatkovat, zkratuje a nakonec to sama vzdá.
A pak můžete duši člověka pozvat do prostoru ticha, kde vládne klid a otevřená přijímající laskavá náruč.
A tam to všechno teprve začíná.
Člověk se podívá na to své dosavadní snažení a pachtění za kouskem navoněného chleba v omastku a nemůže jinak, než se smíchy popadat za břicho.
Pamatuji si na jeden takový okamžik, kdy náš učitel četl ve védách a chvíli na to nám začal vyprávět o vzniku a průběhu deprese.
Vnímala jsem, jak lidé kolem mě zaujatě naslouchají a jak někteří zvážněli.
V tu chvíli jsem se začala nekontrolovatelně smát a smála jsem se celou svojí bytostí, celým srdcem, hlavou i tělem, až se celý prostor včetně mě rozložil na fragmenty a zůstal jen samotný smích.
Jako by člověk na chvíli prokoukl celou tu hru na dobro a na zlo, na hodné a špatné lidi a jejich pocity. A vy najednou vidíte, jak vás celou tu dobu mysl vodí za nos, nabízí vám různé laskominy a vy jako pejsek poslušně běháte stále v jednom kolečku za lákavou návnadou.
A takové okamžiky vám pak zůstanou vryté pod kůži a postupně se vám tyto stavy naplněné prázdnoty vracejí nejdřív v malých a mírných a pak stále delších intervalech a intenzivnějších a dávkách.
Vše se děje úplně samo, bez úsilí, bez snahy…. a většinou v době, kdy už vás nezajímá honění se a pachtění za nějakým osvícením, za stavy štěstí, úspěchem nebo za potřebou být nějak speciální.
Mysl to zkrátka vzdá.
Kontrasty dosáhnou svého vrcholu a náboj poháněný lidskou zvědavostí se postupně vybije.
Pak se člověk postupně vnořuje do světa paradoxů, kde černá a bílá jsou pouze dvě strany jedné mince.
Nezáleží vám už tolik na formě, protože jste ztělesněním obsahu.
Plnost vidíte v nedokonalosti.
Forma je hračka, která neustále mění tvar.
A vy máte konečně příležitost si začít naplno hrát.
A jediné přání, které ještě může zbývat, je, ať si takhle může hrát co nejvíc lidí na světě.
Krásný den všem 
