Status jedné ženy, ve kterém popisuje, jak její texty někdo vydává za své a do toho komentáře typu : všichni jsme jedno, myšlenky nám nepatří, nikdo nám ve skutečnosti nic nemůže ukrást, protože on je já.
Nebo komentář typu, že když jsem v roli tvůrce, tak jsem kompatibilní se všemi lidmi, protože bůh si nevybírá.
Děkuji jejich tvůrcům za podněty, které mě přiměly popsat svou dnešní úvahu.
Bolest je iluze.
Duchovní člověk nemá ego.
Všichni jsme jedno.
Jsem božské vědomí v lidském těle.
Tyto rádoby duchovní pravdy jsou pravdami pouze za předpokladu, že jsou brány jen jako jedna část celku a bez zahrnutí jejich protipólu se stávají destruktivním nezodpovědným přístupem ke skutečnosti.
Tedy, jednoduše řečeno, já nejsem jenom čistý duch.
Kdybych byla, tak nemám tělo, nefunguji ve hmotě a nežiji na Zemi.
Naše duše je roztříštěná na spoustu podosobností a fragmentů a ty se pak zrcadlí ve vnějším světě.
Tyto fragmenty je nutné rozpoznat a přijmout jako součást sebe sama.
Tedy, já jsem duch, tělo i duše.
Pokud opomíjím jednu z těchto složek a hraji si na boha, který nemá lidské potřeby, pak se ze mě stává bezcitné monstrum, které se projikuje ve vnějším světě například jako bezcitný politický systém nebo jeho představitel.
Pokud opomíjím své instinktivní složky, jako strach a jeho obranné mechanismy, pak si můžu být jistá, že můj život bude i skončí jako velký špatný.
Pokud popírám to, že mám ego, zákonitě se stanu jeho otrokem.
Budu se vznášet na duchovním narcistickém obláčku tak dlouho, dokud mě z něj nějaká surová síla, chudoba, nemoc nebo jiná autorita nesundá.
Duchovní vývoj není o popírání materiální nebo emoční stránky člověka.
Duchovní vývoj směřuje k celistvosti zahrnutím všech složek mého života a osobnosti jak po stránce materiální, duševní i duchovní.
Tedy, když se vrátím k předchozím tvrzením, tak to, že jsme jedno, zároveň platí i neplatí.
Je zde jedno vědomí, které je fragmentováno do mnoha individuálních jednotek.
A pokud jednotka popře fakt, že je zároveň celkem i jednotkou, pak jako jednotka nemá pro celek význam a zaniká.
Stejně tak, jako když jednotka popírá, že je zároveň celkem.
A tuto nerovnováhu máme nyní možnost zažívat v každodenních interakcích a událostech neustále.
Právě nedostatek integrity a schopnosti vidět celek z více úhlů pohledu vede k bojům a nedorozuměním.
Neschopnost obstát jako jednotka pak nabourává integritu celku.
Pokud tedy hledáme zkratky k bohu nebo k pravdě tím, že popíráme svou vlastní frustraci z pocitu oddělenosti, pak je spirituální bypassing tím nejjednodušším řešením.
Teprve člověk, který je ochoten sestoupit až na dno samotné propasti zvané lidská bolest a utrpení bez toho, aby se snažil předčasně utéct, může procitnout do pravdy.
Pravda se nachází v našem těle, v našich emocích i v našem vyšším vědomí.
Jedno bez druhého však ztrácí význam, protože člověk může procitnout ze snu iluze jedině skrze rozpoznání sebe sama ve všech formách, které jako stvořitel vytvořil svým vědomím.
