Pocházím z generace, vyrůstající v komunismu a u nás doma se o ničem nediskutovalo, plnily se příkazy naprosto samozřejmě pod pohrůžkou fyzických trestů za přítomnosti pasivní agrese v případě, že jsme neuposlechli příkazů našich rodičů.
Člověk to tak nějak časem vstřebá, přijme, že to tak bylo, ale pokud své trauma nemá vyřešené, tak se často snaží na své děti aplikovat pravý opak výchovy, ze které vzešel.
Jsme generace, která měla problém nastavit si hranice a také někteří z nás vychovávají bezhraniční děti, které se snaží příliš opečovávat svým ochranitelským syndromem, aby jim nedej bože nepředali nějaké to generační trauma.
Z ochranitelského syndromu je těmto dětem a mladým lidem zle.
Pak se přirozeně vztekají, zlobí se na své rodiče, že jim nedali hranice a že se nechovali přirozeným způsobem.
Dítě, které nemá pevné hranice a řád, trpí, protože autorita a důslednost pro něj představuje formou bezpečí.
Každý extrém pak přirozeně nese své plody zla.
Také jsem matka samoživitelka a zpočátku jsem svou dceru vychovávala velmi volně a dbala jsem na to, aby jí nebyl zkřiven ani vlásek.
Chtěla jsem být hodná máma a tak jsem se snažila jí vycházet vstříc, někdy až příliš, a ona se pak chovala dost bezohledně, často se vztekala a projevovala se vůči mě někdy až agresivně.
Zejména můj ochranitelský syndrom byl způsobený mým pocitem viny za rozchod s jejím otcem, pocity selhání jako matky, která nebyla schopná udržet rodinu pohromadě.
Měla jsem tendenci ji chránit před každým druhem nátlaku, sama před sebou, před členy rodiny i před vnějším světem.
Mezi čtvrtým a pátým rokem jejího života jsem pochopila, že toto nastavení potřebuji v sobě změnit.
Život je ale naštěstí skvělý učitel a díky dceřinně nekompromisní povaze, která mi ukazovala každé moje pokřivené nastavení, jsem časem pochopila, že ji mám přestat stavět na piedestal a že není potřeba jí zbytečně umetat cestičku životem.
Že stačí, abych já sama za sebe byla přirozená a spokojená a žila svůj život autenticky.
Díky ní jsem se naučila vymezovat své hranice a příliš se nestarat o její drobné nepohodlí, uvědomila jsem si, že se se svým životem sama musí naučit zacházet a vyrovnávat.
Čím více jsem pouštěla svoji připoutanost vůči ní, tím více lásky mezi námi mohlo proudit.
Nyní jsme dosáhly stádia, kdy je mezi námi přirozený respekt a velká dávka citu a přátelství.
Pořád jsem matkou, doma platí moje pravidla, ale v rámci těchto mantinelů ona funguje jako naprosto svobodná bytost.
Je nám spolu dobře a pokud se něco mezi námi přihodí, ihned se to komunikuje.
Jsou věci, za které ji obdivuji, ale už ji nestavím na piedestal.
Máme mezi sebou důvěru a přátelský vztah.
Dcera ví, že mi může říct cokoliv, aniž bych ji za to trestala nebo jí nepochopila.
Ovšem, také platí, že jsem přirozenou autoritou.
Jakmile mi něco vadí, nebo se náš vztah vychýlí z harmonie, ihned to spolu komunikujeme.
Zkoušky občas přicházejí, ale ve velmi laskavé formě.
Opičí lásku už v sobě nemám a nepraktikuji, protože vím, že moje dcera je inteligentní bytost, která má svoje vlastní duchovní zdroje a vedení, svoji vlastní intuici a integritu.
Doporučuji všem rodičům, aby své děti nechali volně dýchat, ale v rámci mantinelů a jasně vymezených pravidel a rolí.
Také se nesnažte být dobrou matkou nebo otcem, ale chovejte se naprosto přirozeně, v souladu se svými pocity, nesnažte se být lepší, než ve skutečnosti jste, je to cesta do pekel.
Vaše dítě nejvíc ocení, když budete sami sebou.Krásný den všem
