Co mě tuhle velmi překvapilo…
Je jí patnáct a půl a naši komunikaci tvoří z 80% humor.
Doslova se neustále vysmíváme tomu, jak jsme rozdílné, jak já žiju v pravěku a ona je “in”.
Smějeme se našemu vztahu k systému, k autoritám, k tomu, jak jsme chaotické, neuspořádané, ale vše nám bravurně vychází, vše se děje naprosto v náš prospěch.
Smějeme se našim občasným zmatkům, naší minulosti, systému, škole, mainstreamovým názorům, našim kočkám, tomu, jak vypadáme nebo našim náladám.
Přestože jsme jiná generace a dcera Aňa mi dává moje předpotopní názory i vkus občas pěkně sežrat, stejně se tomu spolu vždycky zasmějeme.
Ale co bych tedy opravdu vůbec nečekala, bylo její vyznání na přijímacím pohovoru.
Aničky se na přijímačkách ptali, kdo je jejím lidským vzorem.
Odpověděla, že mamka.
Ptali se jí proč a ona řekla, že protože se vždy po těžkých chvílích dokázala zvednout, nikdy se nevzdala a z ničeho /chudoby/ se vypracovala tak, že se nyní živí tím, co jí baví a díky tomu teď ona může studovat na soukromé škole.
Nikdy by mě nenapadlo, že to tak může vnímat.
Ale uvědomila jsem si, že jsem nejspíš asi něco za těch patnáct let udělala dobře.
Nikdy jsem se nad ní nepovyšovala, i když v určitých záležitostech moje slovo je poslední slovo a u nás doma platí.
Nebyla jsem tou maminkou, která běhá svému dítěti za zadkem a neustále ho kontroluje, utírá nos, hlídá jeho váhu, opečovává, strachuje se, vyvařuje, tlačí na učení a na známky a bere svou mateřskou úlohu smrtelně vážně.
Já jsem se vždy spíš věnovala sama sobě a nechala Aňu, ať se přirozeně přizpůsobí a dělá, co ji baví, ať jí, co jí chutná, ať leze, kam uzná za vhodné a obléká si, co chce.
Občas jsem zasáhla, když bylo potřeba, ale většinu času měla moji důvěru a volný prostor k pohybu.
Udělala jsem spoustu chyb a pronesla spoustu nesmyslů na její adresu, ale po každém mém vzplanutí jsem k ní přistoupila a omluvila se za to, že jsem neudržela emoce pod kontrolou nebo že jsem řekla něco, co jsem doma slýchala jako malá holka.
V posledních letech za mnou několikrát přišla s tím, že udělala něco, co bylo za čárou, co bylo nepříjemné, trapné, nezdravé, bolestivé nebo nemorální a já jsem jí řekla, že jí děkuju za její důvěru a vážím si toho, že mi o těch věcech říká.
Ona mi na to řekla, že ví, že je to blbost, ale potřebovala to vyzkoušet.
Taky mi řekla, že nechápe, že měla období, kdy se mi nesvěřovala a že teď je ráda, že mi všechno může říct.
Nikdy jsem se s ní pořádně neučila (na to jsem moc pohodlná a nebere mi to mozek) ani jí nenutila do učení a to jí naučilo, že se sama svědomitě připravuje a na vysvědčení měla tři dvojky.
Naučila se sama anglicky z filmů a za kapesné si kupuje knihy, které doslova hltá v angličtině. Za tři dny má knihu přečtenou.
Je pravda, že úklid jednoho pokoje nám trvá někdy i několik dnů, občas děláme věci na poslední chvíli, ale kdyby nebylo našich malých neřestí, tak bychom se neměly čemu společně smát.
Jsem tak vděčná, že mám i parťačku, se kterou si v autě pouštíme rockové hity našeho mládí, chodíme spolu na koncerty a jezdíme na dovolené.
Naučla jsem se tolik o svobodě, o bezpodmínečné lásce, kterou tato bytost v sobě od malička nese, že jsem moc vděčná za každou společnou chvíli a těším se, jak to už brzo v Praze spolu roztočíme
