A přece….je to to nejlepší, co se mi mohlo stát.
Dnes mi psala nějaká paní, co mě už nějakou dobu sleduje a ptala se mě, jak se mám.
Nepamatuji se na ni, tak jsem si přečetla předešlou komunikaci a zjistila jsem, že mi psala někdy před dvěma lety a blahopřála mi k úžasnému vztahu a k rozhodnutí postavit si dům a usadit se.
Přivedlo mě to k hlubšímu zamyšlení.
Popravdě, slovy se úplně nedá předat to, jak zdánlivě vnější neúspěch dokáže člověka vtáhnout plně do přítomnosti, osekat ho o zbytky jeho posledních tužeb, směřovaných ven, k vnějšímu světu, hodnotám, zdánlivému úspěchu, naplnění skrze druhé lidi nebo partnerství.
Zůstávala jsem sama v posledních měsících ve svém klidu, v radosti i s občasným smutkem z nenaplněných snů.
Ten smutek trval asi tři měsíce, chodil na nepravidelné návštěvy, nebyl nijak úmorný, když ale přišel, tak byl velmi intenzivní a tnul do živého.
Bylo to jako když tancujete, je vám krásně, jste uvolnění, v euforii a najednou šlápnete na malý střípek.
Noha krvácí, vy ale chcete tančit dál, protože nechcete přijít o ten požitek z tance, vaše rána však vyžaduje čas, abyste se zastavili, nohu vyčistili a dopřáli si chvíli klidu na vyléčení.
Stejně tak má někdy člověk tendenci popírat v sobě hluboké pocity ze ztráty, z nenaplněných snů, zklamání, i přiznání si vlastní zranitelnosti a uznání své lehké naivity, spojené se ztrátou iluzí.
A opět došlo i na chvilkové ponory, které mě konfrontovaly s bolestí, ztrátou smyslu života, s hněvem, lítostí a pocitem porážky.
Jenže tohle už nebyl můj boj. Byly to zbytky opuštěných a nepřijatých, hluboce pohřbených záchvěvů emocí a pocitů někde na dně samotné mojí duše.
Od začátku jsem k sobě v tomto smyslu přistupovala s velkou láskou, péčí a trpělivostí, abych mohla obejmout celou, celičkou svoji duši až na dno toho bahýnka a vdechnout život klíčícímu semínku novému, křehkému, ale velmi houževnatému lotosovému květu, který mezitím co jsem pečovala o své démony, začal nenápadně prorůstat skrze bahnitou a kamenitou půdu.
Žijeme několik realit naráz.
Na povrchu jedeme každodenní vztahy, práci, cesty, zařizování, rutinu. Pod povrchem se však neustále odehrává souboj různých sil, které více nebo méně přitahují naši pozornost.
Někdy ty pocity můžeme jednoduše ignorovat a tvářit se, že k nám nepatří, máme je dávno zpracované nebo že se nad ně dokážeme povznést. Někdy je to dokonce žádoucí, abychom nepřilévali olej do ohně.
Ale pak jsou také období, kdy je žádoucí zanořit se do bahna, ponořit se a nechat působit, aby byl plevel vytrhnutý i s kořenem, aby se stará bolest uvolnila a nechala místo pro nová semínka našeho nového štěstí.
- Toto štěstí ovšem nespočívá v upření pozornosti na novou úrodu.
- Není to štěstí v tom, že si stanovíme nový cíl, nový vztah, nové ambice a začneme za nimi nanovo uhánět.
- Ne, tentokrát je po nás vyžadováno, abychom plně respektovali boží vůli.
- To štěstí spočívá v jednoduchosti přijetí toho, co je.
- Je to o prioritách vývoje duše, nikoliv o chtění.
- Štěstí můžeme nalézt i na samotném dně, kdy už člověk neví co, neví jak dál, neví proč a pro koho tady má být.
Tak daleko jsem tentokrát nemusela zajít, ale uvědomila jsem si, že zastavení mi přineslo ještě více spojení s mojí podstatou, že i když mi někdy bylo smutno, tak jsem s láskou pečovala o sebe, o své prostředí, o své pocity a nikdy jsem se neopouštěla v tom procesu, kdy si laskavě dovolím dát celou svoji pozornost sobě a tomu, co si ve mně pozornost žádá.
Obrácení dovnitř a slib, že se už nikdy neopustím, že nedopustím, aby někdo cizí ukradl můj pocit vlastní hodnoty či důstojnosti, abych si už nikdy nenechala vzít právo na své rozhodování o tom, jak a s kým budu prožívat svůj život, jaké postoje zvolím, když to bude náročné a kdo rozhodne o tom, jak to celé nakonec vyhodnotím.
Cítím nádech nové svobody.
Tato energie je pro mě úplně nová, protože na jaře touto dobou jsem byla již většinou v plném proudu nasazení aktivní tvůrčí energie.
Dnes teprve semínko sotva vykoukává z pod hlíny, ještě obklopené vlhkou a temnou tmou, avšak jeho první výhonky už nesou jasné a silné poselství o pravém a skutečném vítězství.
Ne, není to žádný hrdina, který vyhrál bitvu s temnotou.
Je to všudypřítomná, láskyplná a nekompromisní volba, kterou máš v každém okamžiku k dispozici, ať jsou tvé podmínky nebo okolnosti jakékoliv.
Jediná odpověď, která mi pro milou dámu ve zprávě dnes přišla, byl citát mého milovaného pana E. Tomáše.
“Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa. Je v nás.”
Kdo chcete jít se mnou objevovat další obzory, proniknout až do kořene všudypřítomného zdroje, laskavě se naladit na vaši jedinečnou přítomnost a pobýt v chápavém a přijímajícím prostředí, srdečně vás zvu na osobní setkání na mých workshopech.
Krásný den všem 
