Můj život během jednoho období vypadal jako thriller s prvky hororu.
Byla jsem obětí domácího násilí a napadení, dostala jsem se do vězení, unesli mě, byla jsem závislá, měla jsem diagnostikovány deprese a poruchy příjmu potravy a poškozovala jsem své tělo.
Žila jsem tři roky na ulici.
A pak se stalo, že mi jeden známý, co mi četl mayský horoskop, řekl:
“Ty jsi mistr tvoření ve hmotě.”
Já jsem se tomu skepticky pousmála a říkám mu: “Já se svými problémy a nekonečnými dluhy?”
Chvíli jsem o tom uvažovala a pak mi to došlo.
Když si člověk může stvořit takovou horu utrpení, tak proč by si nedokázal vytvořit pravý opak?
Vždyť je to to samé, jen je potřeba umět lépe pracovat se svojí pozorností.
Od té doby jsem byla ještě více bdělejší a pozornější ke svým únikům do dramatických scénářů, vytvořených mojí fantasticky vynalézavou myslí.
Nadšení pro drama mě přešlo, když jsem přestala chtít být výjimečná a vystačila jsem si s vlastní jedinečností.
Jedinečnost člověka nic nestojí… máme ji všichni zdarma a nepotřebujeme k ní svolení svých nejbližších ani aplaus veřejnosti.
Navíc nám dává svobodu projevu a větší respekt k projevům ostatních.
Máme klid, protože můžeme být sami sebou a pocit skutečného domova nalézáme v sobě.
Dokud se snažíme někým se stát, je v tom kus dramatu, protože opouštíme sebe a vydáváme se na cestu zkoumání, do jaké formy bychom nejlépe mohli zapadnout… namísto toho, abychom si vytvořili formu vlastní.
Dovolit si být sama sebou mi přineslo úlevu, klid a konec velkého dramatu v mém životním příběhu.
A jak to máte vy s dramatem? Ještě někdy skáčete matrixu na špek?
Krásný den všem 
